dobrá rada a pablb

Paní x a paní ypsilon propustili po 20 rokách z kriminálu a jak se loučily praví paní x paní ypsilon jak se potkáme si to dopovíme to je vtip co chlapi rádi z huby vypouštějí bo jak se prý baby rozmluví neví kdy skončit tak robky nevěřte tomu bo z dlouholetého soužití s mojim drahoušem vím,že chlapi sou eště ukecanější jak my robky pro pořádek pavlačové drbny neberu jako robky bo normální obyčejné robky jenom tak neškodně poklábosí postěžujou si na svojeho chlopka na svoju tchynˇu na svojeho nadřízeného proberou svoje těhotenství,porody,děti my starší svoje nemoci je to také neškodné klábosení kdákání jak praví můj drahouš, robky,aby poklábosily jim stačí jak se sejdou dvě a pak jak je třeba různé babské rady konzultuje s další náhodně potkanou kamoškou a než cosi vymamlasí všecko důkladně promyslí,jak,ale začnou kvokat chlapi baby pozor na obzoru je malér,hlavně jak zajdou do svoji oblíbené knajpy a tam začnou probírat momentální politickou situaci rozdělí se na dva znepřátelené tábory a štěkají na sebe z rohu do rohu kdo je větší cyp,pak

produkt reprodukce

Víkend skončil naše mladé rodinky posbíraly svoje příslušenství jako potomky a psy,naskákaly do svojich motorových modrých metel a odporoučeli se do svojich nablýskaných městských klícek, konečně klidek ne že bych nebyla ráda jejich hromadným nájezdům dokonce jak kterýsi z nich o víkendu nedorazí sem jakási nesvá a čekám pádnou omluvenku,ale jak odjíždějí eště raději mávám bílým šátečkem,tak sem zamávala a odporoučela se hodit kostru na houpačku eště si užít zbytek sluníčka bo celý den v hifitranzistoru vykřikovali cosi o ochlazení a že ze slunkem bude na měsíc útrum,tak si tak hovím,hřeju kosti,hluboce zahloubám,když můj víkendem znuděný drahouš si do mě rýpnul no zas válí prdel co jiného,jak

kapitola třetí

ani za nic
aneb.jak jsem k pěstování přišla

V létě se nám narodil první potomek,děvucha.Tym pár kytičkám na okně co přežilo moje zimní mučení se s troškou shovívavosti vedlo uspokojivě.Naši krásnou květinovou stěnu teď zdobily olejíčky,zásypy,dětské hadříky,chrastítka a jiné kojenecké bebechy bo jedna taková malá fazolka  dokáže zabrat celý barak a zaměstnat všechno co má ruce a nohy.Pěstování kytiček bylo odloženo

 náš novopečený a hrdý dědeček to se mnou  nevzdáva bo při každé návštěvě u nich doma viděl jak tiše vzdychám a blednu závisti nad jeho květenou.Přišel další podzim a naše všemi milovaná prvorozená bylo věčně hladové a uřvané mimino a tak novopečený a vzorný děda přicházel a hladového uřvance sebou odvážel k novopečené babičce,aby si tež užili  našeho uřvaného drahouška.

Raz tak ku večeru nám děda naše uřvané zlatíčko přivezl a přibral sebou i pár krásně zelených rostlinek.Byla sem z teho celá rozpačitá a snažila se mu vysvětlit,že sem mu sice vděčná,ale jestli si je fakt jistý,že chce tu nádheru vystavit mojemu pěstitelskému mučení děda mávnul rukou a praví prý  děvucho tady ty druhy vypěstuje i trotl.Dědova důvěra mně potěšila i když  z kopyta sem byla pasovaná na trotla.No na dlouhé úvahy sem neměla čas,tak sem té zelené nádheře zrobila kousek místa a už předem sem se jim omlouvala,že nejsem tyran,ale kopyto nebo trotl?

Na zimu sem si u dědy v knihovně vypůjčila další várku jeho chytrých knížek a když naše mimino konečně zavřelo hubu i oči,sem doháněla základní vzdělání o lámání slunečního světla,podstatu fotosyntézy nebo složení různých druhů půd,no ne že bych ve škole byla jakýsi ten třídní blb,ale věci co mi tenkrát nic neříkaly a měla sem je jenom nabiflované tak ty se mi vykouřily z hlavy a nikdy mně ani ve snu nenapadlo,že by mohly být ku něčemu dobré
.A tak při tom domácím reparátu sem si začala uvědomovat,že základem úspěchu je slunce a dostatek světla a toto sme v našem domečku s páradní cimrou 5krát 5 metrů a s oknem metr krát metr obraceným na západ květena na květinové stěně moc šancí na přežití neměla,přesvědčila mně o tom květena co druhý rok přes zimu zůstala na okně a né na květinové stěně.Květena co mi na podzim s důvěrou děda svěřil ku podivu zimu přežila bo mimino a domácí práce  mně nepřetržitě zaměstnávaly tak sem to s péči o rostlinky moc nepřeháněla,přiznávám,občas sem na ně i zapomínala.
Na jaře sem se jak princezna Krasomila běžela dědovi pochlubit,že jeho kytičky sice trošku ubraly na objemu,ale přežily.A tady sem dostala první dědovou lekci pěstování,že nic se nemá přehánět bo někdy miň znamená víc a je třeba  vybrat ten správný sortiment a ten můj první výběr byl zbrklý s fatálním koncem.No tež mi to mohl říct hned.Děda,ale tvrdí,že čumák si musí rozbít každý sám a nejlepší zkušenosti sou ty ke kterým se dopracujeme vlastní blbostí.Hlavní je se nevzdat a vytrvat.Tak povzbuzena prvním úspěchem,sem pomalu začala pracovat na tom,že náš domeček potřebuje nové okna,aby se mělo světlo s fotosyntézou kde rozpínat a já mohla dědovi dokázat,že ze mě nebude na dosmrti kopyto nebo trotl?

pokračování
3*

cibulkový patent

Zaregistrovaný patent na karamelovou cibulku nemám,bo určitě ju vynalezli v Číně bo jak známo šikmooči vynalezli snad všechno,jak je Itálie věhlasná svojima těstovinama tak věřte,že špagety tež vynalezli v Číně,ale Italové je přivedli k dokonalosti.No a jak to bylo pohádko ne nezabloudilo kuřátko to sem kdysi za krále klacka bo mamuti vyhynuli dostala od mojeho taty pořádný ranec vepřové zabíjačky a co je nejlepší k jelitku nebo jitrničce no přece kastrol zelí,naši potomci,ale jaksi ku kyselému zelí nepřilnuli i když sem je co mi síly stačily nutila zelí žvýkat bo v zimě je to cenný zdroj vitamínu a tak sem jim různě zelí přislazovala,aby ho do huby strčili,no ale furt to nebylo ono a u žvýkání zelí předváděli různé škleby s úmyslem mě vylekat že ho nebudou muset žvýkat a jako bonus polykat až do osudné chvíle,raz tak mám rozpálené kamna na plotně to hezky bublá,vařené zelí páchne až k susedum no a k tomu eště žíznivé rozjívené děcka co řvaly,že došel čaj,tak rychle šup,šup připravit konvicu zalít vajco naplněné pravým ruským černým čajem bo pytlíkový čaj v té době jaksi eště nebyl v modě no a mezi tím jak se čaj luhoval sem smažila cibulku bo

kapitola druhá

ani za nic aneb.jak jsem k pěstování přišla

Do našeho domečku sme se nastěhovali na podzim.Pro štěstí sme dostali  kocoura Ferdu,kterého vzorně vychovala drahoušova maminka bo ta byla přes kočky expert a bílou fenku křížence Lindu kterou nám darovala naše sousedka bo měli jakousi nadúrodu štěňat pro radost sem doma dostala pár kytiček,ať prý nezvlčím a mám se o co starat, až do té doby sem si myslela,že kytičky sou němé společnice co nikomu nekecají do života,chleba nežerou a k životu jim stačí troška obyčejné vody a eště dělají parádu.Tak sem je postavila na okno na parapet a bylo to.Na meble nám financ už nevyšel tak co s prázdnou cimrou?Vyřešila to moje kamoška bo má moc šikovného chlopka a ten abysme zalepili prázdné zdi nám vyrobil krásnou květinovou stěnu.
.Začala sem se co by čerstvá novomanželka vtírat různě po rodině i po známých a somrovala jak slepička vodu pro kohoutka o kytičky na naši krásnou novou květinovou stěnu,podařilo se.Do vánoc byla stěna zaplněná a ja sem si spokojeně předla jak náš kocour až do doby co na revizi dorazil drahoušuv tata, děda čekatel.Stěna se mu moc líbila,ale jako zkušený kytičkář dodal cosik ve smyslu že nevím,nevím děvucho kolik ti z té parády vydrží do jara,to mně trošku rozvrkočilo a pravím nevím čemu mně všichni máte za jakési neschopné kopyto co se nedokáže postarat o pár květináču,děda čekatel  dodal děvucho nečerti se uvidí se.
Tak jak to kopyto sem celou zimu kytičky zalivala a zalivala,hnojila a hnojila a kytičky chřadly a chřadly až na jaře na květinové stěně stály samé torza a tak jaksi mě žralo,že sem asi fakt kopyto a že s tym pěstováním to zas nebude asi jenom tak.Je sice pravda,že kytky do života nekecají,jenom se tváří a že chleba nežerou,ale to s tou vodou a parádou bude asi trošku jinak,pravím si děvucho si kopyto a kytky nejsou pro tebe.
Na jaře jak pravil můj drahouš sem se tvářila jak by mi tchoř vajca vypil a chodila ze sklopenýma ušama a čekala na zdrcující kritiku.Jak přišel drahoušův tata,děda čekatel na jarní revizi,tak sem porvala rýč a chtěla se zahrabat aspoň sto sáhu pod zem,děda čekatel byl za každé situace gentlman a jak viděl tu spoušť a moje zašlapané ego,vysypal zamordovanou květenu,pobalil květináče,zakroutil hlavou a praví děvucho mám tam pro tebe na druhý pokus nové revíky a pěstovací čtivo pro začátečníky,
trošku mě to rozhodilo bo sem čekala vidíš já sem to říkal,nebo cosi podobného,ale nic do dneška sem dědovi neskonalé vděčná,že mně tenkrát zdrcující kritice nevystavil a nikdy nic nepředhodil bo poznal,že svoje ego sem si zhmoždila sama.
.Pár moji péči zbědovaných kousků co mi zbylo sem vrátila zpátky na parapet a tam je dál udržovala při životě,vypůjčila si dědovou chytrou knihu pro pěstovací začátečníky a nové pěstovací aktivity na květinové stěně sem odložila na někdy příště a naši krásnou květinovou stěnu zaplnily knihy a pár miminkovských bebechu bo sme čekali příchod prvorozeného potomka.
pokračování
2*

ani za nic aneb..

 Nikdy neříkej nikdy bo jak se mluví že zaříkaného chleba největší krajíc ja sem požrala celý bochník.Jako děcko sem vyrůstala ve městě v bytě jak mluvil můj děda v králíkárně jedna plus tři cimry,nebyla sem žádná rozmazlená fiflenka bo jedna babička i když jim soudruh grunt zkolektivizoval se nevzdávala a i při každodenním kolotoči v kravíně JZD doma na zbytkach gruntu s dědou kulakovala bo to bylo pole,role od nevidím po nevidím ve chlívkách se rochnily zvířata žrací od opeřených po pul kopach z každého druhu, kravka,stádo ovci a nechyběli ani tři kousky všechnozežrací vepřoviny i celá kopa dietní králičiny no a než to děda zapíchnul na hřbitově pýchou celého žracího osazenstva byli jeho mazánci valaši Hugo a Hubert,kteří se sice stali majetkem JZD ale o to víc je děda miloval,

 Druhá babička nekulakovala,ale na svojim záhumenku tež hřbet ohýbala v chovu se tež krotila a že šťastné číslo naší babičky bylo číslo 6 co do počtu žrací spotřeby nebylo nic moc ,vymyslela fintu fň a tak ze zvířat žracích opeřených kdákalo na dvorku 15 slepice a v králíkárně se tetelilo 15 králíku.Co by děcko mě můj tata na střídačku často ku babičkám odkládal tak ohýbání hřbetu, rýpání se v hlíně a sypání futra do koryta sem neznala jenom z čítanky a ku babičkám sem jezdila natěšená s nefalšovaným nadšením,

jak u mě začala hormonální lovná sezona a začala sem kamarádit s kámoškou pu-bertou mě pomalu nadšení opuštělo a držela se zemědělské teorie,že plevel ze záhonu neuteče a potenciální skupina tvoru žracích jak dostane vodu místo v sedum hodin v osum tež nezdechne jak bylo třeba sbírat mandelinky na bramborách a jak všechny kamošky válely skuru u vody sem svoje dětské nadšení a elán zavrhla a zažraně hájila svoji teorii, že až vyrostu mně nikdo nepřinutí nesmyslně hřbet ohýbat a se plahočit.

 Vrcholem odporu k zemědělskému plahočení byla doba jak sem se zapojila do závěrečného základního vzdělávacího procesu a vypisovala přihlášku na pokračování jak se tenkrát mluvilo dvanáctiletky ze které svítila jiskřička naděje na zúročení svojich mimoškolních aktivit ku diplomovému studiu, můj tata se aktivně zapojil do šedesáté osmé rebelie co skončila nájezdem spřáteleného komanda a tak dostal cejch soudruh rebelant a byl potrestáný vyhazovem ze strany a aby to tatovi nebylo líto,moji sestře a bratrovi bylo až na půdu uraženeným soudruhem diplomové studium ukončeno výuční litanií a oba dva byli zapojeni do pracovního procesu Moji hormonama pronásledované existenci byly dveře dvanáctiletky před nosem zabouchnete a tak sbohem a šátečkem sem zamávala šmidlaní na housle v lidušce,konec malování a hodinám tělocviku bo uražený soudruh rozhodl,že studia nejsou nic pro mě a že hřbet budu ohýbat bo mi zajistil obor zahradník pro technické služby.

 Doma bylo povzdvižení bo rodina i přes to že se mnou soucítila se teho chytla a začali mi městskému pubertálnímu hormonama stiženému frackovi co tvrdil,že ani za nic a ani za zlaté prase hřbet ohýbat a se v zemi rýpat nebude se začali vtírat,jaké je to terno a že uražený soudruh neví co činí bo znalosti pak dobře uplatním plahočením u babičky zemědělky a soudruzi utřou nos.

 No babičku sem měla opravdu moc ráda a vždycky sem ju obdivovala,ale při představě ohnutého hřbetu a dloubání se v zemi celý zbytek života mi naskakovala kopřivka a při každé debatě sem vyskakovala jak čertík z kartonu. Doma vypukla vojna bo mně za každou cenu chtěli přimět ku změně názoru,ale jako správný zatvrzelý puberťák sem se jak zažraný pitbul bránila zubama nehtama a i potom co to rodina vzdala prý život tě vycvičí sem si mlela svoji pisničku,že ja se ani za nic v zemi dlubat nebudu,rychleji poteče voda do kopce.Můj děda definitivně kapitolu o vyučním listě zahradník zakončil prý děvucho jak bůh dopustí i motyka spustí dej si pozor na to co si přeješ bo v životě zaříkaného chleba největší krajíc.V zájmu uzavření míru v rodině ustoupili a zahradníkem sem se nevyučila.

 Jak život běžel a běžel tak tropil hlouposti přesně ve smyslu kam nemůže čert tam nastrčí mojeho drahouša bo jednoho krásného dne sme se seznámili a začali spolu randit já děvucha z města,zemědělský negramot on synek z vesnice zemědělský gramotný praktik. No a že se prý protiklady přitahujou nám to nijak nevadilo a nijak sme to neřešili.Jak sme tak randili a randili po okolí drahoušové rodné vesnice,tak mně raz zatáhnul do teho osudového místa kde bydlel drahoušův prastrýc z třetího kolena který bydlel v maličkém domečku za domečkem les,před domečkem louka a nenápadný potůček co se mu mluví čurček,sousedi moc milí lidi v úctyhodné vzdálenosti od sebe,žádný plot na plot.Nevím proč a nevím jak,ale ten kousek samoty mně tak jaksi očaroval a pravidelně sme se tam vraceli randit

. Randili sme spolu něco málo přes rok jak mi drahouš oznámil,že bohužel prastrýc z třetího kolena zemřel a druhý prastrýc jeho bratr domek prodává.Tak mu pravím že strýca je mi líto bo to byl fajný chlop,ale kaj přišel na to,že bych ten domek chtěla bo tež za co jak sme oba dva byli mladí a blbí,holí ale veselí. Drahouš hodil kyselý ksycht bo prý on vůl si myslel,že by se mi v spolužití v domečku líbilo.No líbilo co budu zapírat.Jak sem se doma zmínila o domečku na samotě co je k mání se teho jak slepica flusu chytil můj tata tež poloviční kulak v očičkach se mu blýsklo a praví nestarej se děvucho jaksi se to vyčaruje a tak slovo dalo slovo rodičovstvo nás zasňatkovalo na domeček jakýsi ten financ vypůjčilo a tak začala moje kapitola života ani za nic anebo jak k pěstování sem přišla anebo jak by řekl můj děda zařikaného chleba největší krajíc.

pokračování

1*

Drákula kapitola druhá

po zkušenostech z výletu před dvouma rokama bo jak tenkrát mi pingl málem přivodil mrtvicu po tom co po mě chtěl 80 korun za dvě deci džusu sem si moc šanci na úspěch nedávala,ceníky centrálního pražského kofi nezklamaly a tak sem konstatovala že raději zkolabuju bo ne,že bych na to kofi neměla,ale kofi za nabízenou cenu by se mi v krku zpříčilo a kdo ví jak by to dopadlo a tak sme zamířily do blízkého rychlého občerstvení co má ve znaku červené pozadí ze žlutým velkým M bez mučení se přiznám,že sem tam byla poprvé v životě bo nejsem vyznavačem amerického způsobu stravování a sázím na poctivý český řízek o kterém vím,že je čerstvý a tež nemám pochybnosti o jeho původu,

uvnitř velkého žlutého M sem se nestačila divit jaký šrumec tam panoval,obsluha kmitala jak vteřinovka na stopkách a než sem si stačila přečíst nabídku mě hladoví turisti málem ušlapali,konečně sme vykličkovaly ven,sedly si ku stolečku a ja sem s kofim v papírovém kelímku pozorovala strávníky jak s masnou hubou z papírového nádobíčka do sebe ládujou kdo ví co a odkud,snacha jak viděla můj tupý výraz mi doporučila něco ve smyslu zavřete hubu Kelišová jak se něčemu divíte a tak sem přestala tupě zírat co se projevilo jako velká chyba bo z velkého žlutého M právě vycházel on line z masa a kostí taxikář Aleš Háma s obrovským hamburgerem v ruce a než sem se na cosi zmohla byl fuč co mě rozkolejilo,ale snacha mě uklidnila klid jaruno eště si ho užijete bo on tež v tym drakulovi účinkuje,rychle sem kofi do sebe hodila a spichaly sme směr divadlo bo hodina H se blížila v divadle nás nasměrovali směr výtah bo lístky sme měly luxusní pro viajpi kaj i výhled zhora byl luxusní,zaznělo třetí zvonění světlo pomalu haslo a já Kelišová neKelišová sem s hubou otevřenou a zatajeným dechem sledovala představení,

musím se přiznat v televizi jaksi nejsem muzikálovým vyznavačem i když na videu si mě získal fantastický americký muzikál Chicago anebo rozverné mama mia,muzikál na živo sem viděla poprvé v životě a předčil všecky moje očekávání od samého začátku sem si připadala jak Alenka v říši divů a nevycházela sem z úžasu,

 Drákulu zastupoval můj oblíbenec Pepa Vojtek a jak v pasáži kde rozmlouval s bohem a sepnutýma rukama směrem nahoru mu spílal a ptal se proč mi přecházel mráz po zádech a chtělo se mi křičet na mě se nedívej já nejsem bůh já ti to nepovím,tež jaksi nejsem vyznavačem hlasu Leony Machálkové,ale hluboce smekám před výkonem všech účinkujících bo i když představení hráli už nevím po kolikáté nic neodflákli,odvedli profesionální výkon a myslím,že nejenom mně perfektně dokázali vtáhnout do děje a se zatajeným dechem prožít skrze nich příběh Drákuly

na konci představení sme umělce odměnili bouřlivým potleskem ze kterého mi ruce brněly eště druhý den bo si ho zasloužili.Po představení sem se nenápadně ohlížela po šatnách umělců bo sem doma slíbila písmenka Pepíčka Vojtků do památného památníčku,jakási baba nás slyšela jak se ze snachou bavíme o šatně a poslala nás do suterénu kde sem čuměla na drát na ten mumraj,baba jedna to byla šatna pro návštěvníky ne pro herce už sem se smířila s tím,že písmenka nebudou bo umělci sou nedostupní a jak moje snacha zahlídla můj kyselý ksycht prohlásila líná huba holé neštěstí,porvala můj památeční památníček a hukla na jakéhosi teho uvaděča jak by se ty písmenka daly zjískat ten porval můj památníček,kajsik se vytratil a snacha praví a máte po ptákách i po památníčku,pravím

počkáme pět minut a jak mi ho nevrátí přivážu se ku zabradlí a budu protestovat na štěstí sem se přivazovat nemusela bo uvaděč se asi po deseti minutách vrátil s mojim památečním památníčkem i s písmenkama Pepa Vojtek a tak sme vyrazily zpátky na nádraží směr domů a i když sme domů dorazily před půlnocí vyštˇavené jak citron sem díky moji snaše Šárce usínala s nezapomenutelným kulturním zážitkem,který mi už nikdo neveme.
Šárko děkuji.