klaustro i fobie

Můj milý deníčku píšu jako hrom, úder raz za hodinu bo moja pazura zas zdřevěněla a nepohne se a nepohne,pravím si děvucho za včasu pokud eště kousek hmatu v pazuře čuješ musíš zajít obšťastnit návštěvou svoji dochtorku co je přes to neuro než úplně chcípne,myslím ta pazura,pravím drahoušovi nalešti káru pojedeme na výlet,drahouš na to nevím kaj pojedeš ty ale ja sem objednaný v servisu bo kára je rozharatana potřebuje seřídit,pravím fajně pojede nás víc nebudeme se bát vlka nic,cestou hučím do drahouša horem dolem,prosím,vyhrožuju že musí jít se mnou bo mám maličký technický problém,

dochtorka si svoje neuro království zřídila v jedenáctým patře věžáku a tu vzdálenost je třeba absolvovat výtahem ze kterého mi naskakuje husí skura,drahouš na to,prý nebuď měká buď na sebe trošku tvrdší,dodal šak ty si poradíš a před věžákem mě vykopnul z auta a s klidem angličana se odfařil do teho servisu,doplužím se do budovy kde se na mě posměšně tlemila ta vytahová noční můra a hned do mě bojíš se co tak si nastup jedeme,pravím ji ne ne šmejdko mě nepřemluvíš ja sama nepojedu,stepuju před obludou asi půl hodiny no co ti budu mluvit můj deníčku víš že sama bych do teho zařízení nevlezla ani za zlaté prase.Naštěstí klika cvakla dveře letí 

a tak sem klofla sympatického mladíka a ptám se synku do jakého že patra jedete,synek že do osmého,tak to je dobré pravím to ty tři patra doplužím po schodach,tak stojíme v té výtahové obludě ja vyklepaná jak startka,zelená jak sedma se mě synek připtal jak sem to myslela s tym plužením po schodech bo ta obluda prý jede až na konečnou,pravím ať si jede beze mě bo já sama v tym pojízdným kredencu nepojedu,synek hodil škleb od ucha k uchu a praví vy se bojíte?pravím jo bojím,evidentně synek nebyl žádný negramot a rychle mu to v hlavě cvakolo a dodal vy ste klaustrofobik?moc se bojíte? pravím moooc se bojím,synek zajásal tý jo to je hustý ja žádného klaustrofobika osobně neznám,pravím mu či by nechtěl třeba na památku autogram a tak synek od radosti,že konečně narazil na vyklepaného,podělaného a zeleného jak sedma klaustrofobika se mnou vyjel až do teho prokletého jedenáctého patra.Po absolvovaném vyšetření sem na zdecimovanou pazuru vyfásla jednu príma ortézku. 

V čekárně už na mě čekal můj drahouš cestou dolů se ve výtahu pokusil o nejapný vtip že prý má v kapse dva cukry či si v přízemí dám kofi bo si zpoměl jak před pár rokama na dovolené v Tatrách sem vypadala jak totální debil po tom co sem se před děckama nechtěla znemožnit a nechala se ukecat na výlet lanovkou na Skalnaté pleso,lanovka se plužila eště pomaleji jak lemra,vrzala jak sto roků staré vrata,houpala se občas se zastavila a ja sem hrůzou málem podělaná prosila všechny svaté za odpuštění a slíbila všemohoucímu hory doly jenom,aby sme už byli na místě,jak se konečně v cíli to monstrum zastavilo a obsluha lanovky otevřela dveře sem z ní vypadla hubou přímo na dlažbu,rodina se ode mě distancovala a tak na sklidnění nerva sem zašla do místního vysokohorského bufetu 

pro šálek horkého kofi,které jak na sviňu prodávali bez cukru bo kajsik vázlo zásobování tak ho dávali jenom k čaji,ronila sem krokodýlí slzy,klečela jak poškolák na hanbě abych nebudila veřejné pohoršení a tež že prý bláznům se má vyhovět mi ty dva cukry prodali,

celá šťastná sem děkovala jim i všeckym svatym,že dobří lidi eště žijou,postavila sem si kofi na okno,natrhla ten vyprošený cukrový pytlíček,opodál stál jakýsi chlap a v duchu si pravím co tak čumíš vole neviděl si eště vyklepanou startku z lanovky? v tom sem se zpamatovala bo za bouřlivého chechotu našich potomků místo do kofi sem si ten vyprošený cukr nasypala do odpadkového koše,tak sem po prvé a doufám,že i naposledy vypila kofi bez cukru brrrr.Dolů z plesa sem šla pěšobusem a do dneska se moje vypečená rodinka baví na účet moji klaustro i fobie.